ASTROLOGIE V PRAXI

Přátelé, povím vám příběh, který se mi stal. Snad vás pobaví a přiblíží, jak se astrologie chová v běžném životě.

Zavolala mi kamarádka, jestli nechci s ní jít na hru Pygmalion, který se bude hrát v rámci hudebního festivalu Smetanovy Litomyšle za zámku v Nových Hradech. Zbyl jí lístek, protože její italský přítel nemohl přiletět. Vybavil se mi film Pygmalion, příběh chudé prodavačky květin Lízy Doolittleové, kterou se rozhodl svérázný profesor fonetiky Higgins, v rámci sázky s přítelem, naučit vybraným mravům a uvést do nejvyšších vrstev anglické společnosti. Já ten příběh miluju a tak jsem nadšeně souhlasila. Představení se mělo odehrávat v zámeckých zahradách a protože byl pošmourný a zatažený den, pečlivě jsem se vybavila teplým prádlem, dlouhým svetrem a kabátem, deštníkem, huňatou dekou pro nás obě, termoskou s horkým čajem s medem a citronem a vyrazila jsem. Ještě před odjezdem jsem rychle otevřela počítač, abych se podívala, jaké že to jsou konstelace na dnešní večer, na který jsem se těšila. Uviděla jsem mou planetu Neptun v čisté kvadratuře na Venuši. Trochu mne to zarazilo, protože planeta Neptun je planetou nejasností, zmatků, omylů a iluzí, prostě vše je pod jejím vlivem jinak než si představujeme a plánujeme. Venuše je planetou krásy, estetiky, umění, ovládá lásku, krásné a příjemné věci a peníze. Jejich krizový aspekt nic dobrého nevěstil a k očekávanému vlahému červnovému romantickému večeru v zámeckých zahradách s milovanou hrou mi nijak nepasoval, ale neměla jsem moc času nad tím rozjímat, zaklapla jsem počítač a vyrazila.

Když jsem dorazila ke kamarádce domů, byla oblečená elegantně, v černém outfitu a lodičkách na patnácticentimetrových podpatcích. Já vlekla na rameni obrovskou tašku s dekou z níž čněla termoska s čajem a můj outfit byl velmi mírně řečeno – uvolněný, vypadala jsem spíše, že jdu na piknik, než do divadla. Připadala jsem si jako venkovský balík s balíkem. Kamarádka mi oznámila, že v případě horšího počasí a deště, který se chystá, se představení koná v prostorách zámku, představení je určeno pro VIP hosty a je spojeno s prohlídkou zámku a rautem. Polilo mne horko, ale nebyl čas cokoli řešit, musely jsme vyrazit, protože už tak jsme měly zpoždění. Nasedly jsme do jejího BMW a svištěly zkratkami a zákrutami silnic 3. třídy, když mne napadlo se napít mého čaje a v jedné z prudkých zatáček jsem termosku na sebe vylila. Můj světlý, táborácko-piknikový outfit byl rázem poset hnědými fleky od krku až ke kolenům. Lístky byly velmi drahé, měly jsme již tak zpoždění, takže možnost návratu domů za účelem převleku, byla předem vyloučená. Před zámkem na mne kamarádka, ve snaze zakrýt alespoň částečně stopy po čaji s medem a citronem, namotala její šátek, já si oblékla kabát, který jsem si vzala pro případ, že se v noci ochladí, zapla ho až ke krku a uháněly jsme do zámku.
Znovu jsem se orosila, když jsem viděla ostatní VIP hosty v černém elegantním společenském oblečení. Já byla v bílém, upjatá do kabátu, v botách s tlustými ponožkami a po celém těle mi zvolna kanul pot. Připojily jsme se nenápadně k prohlídce zámku a po chvíli jsme došly až k místnosti, kde se konal raut. Jak se na Venuši, milující smyslová potěšení sluší, jídlo bylo božské, ale jak jsem se tak oddávala této smyslové extázi, všimla jsem si, že mám celou dobu kabát naruby. Nějak jsme to ve shonu, šeru a stresu v němž jsme se snažily zakamuflovat vylitý čaj přehlédly, a celou dobu jsem po osvětleném zámku chodila mezi elegantními VIP hosty v černém, jako upocená bílá vrána v kabátu naruby. Nevím, jestli bych dokázala dostatečně přesně vyjádřit své pocity, ale asi si je umíte představit. Aby toho nebylo málo, v tu chvíli jsem míjela majitelku zámku a organizátorku celé akce v dlouhé róbě, která kdysi zprostředkovala mé dceři studijní pobyt v Japonsku a bohužel, pamatovala si mne. Po chvíli zdvořilostí konverzace, kdy jsem si nic nepřála více, než se stát neviditelnou, jsem se omluvila a pádila hledat toalety, abych odložila několik vrstev propoceného prádla, které jsem měla pod politým svetrem. Pak jsem obrátila kabát, znovu ho zapla ke krku, kamarádčin šátek namotala na vše, co vykukovalo a vydala se na představení, kde jsem odmítla laskavé uvaděčce se svého svršku vzdát se slovy, že jsem i v červnových dnech značně zimomřivá a sesunula se odevzdaně do křesla zámeckého divadla.

Prvních patnáct minut jsem se marně snažila analyzovat, zdali jde o pantomimu, balet či operu. Netrpělivě jsem čekala, kdy se na scéně objeví Líza Doolittleová, ale nepřišla. Když se mezi pantomimou objevil zpěv, nedokázala jsem analyzovat dokonce ani to, v jaké řeči vlastně zpěvák zpívá, natož co zpívá. Protože jsme u vchodu velkoryse odmítly program, netušily jsme, že jde o repliku francouzské barokní hry avantgardně ztvárněné a zpívané ve staré francouzštině eunuchovským způsobem, jak bylo tehdy zvykem a i děj hry, je zcela jiný. Po půl hodině jsem s naklonila k vedle sedící paní a zeptala se, jestli je to ten Pygmalion s Lízou Doolittleovou. Odpověděla mi šeptem lakonickou větou, že “tady budou víly”. Nebylo mi sice jasné, co budou v této anglické hře G.B. Shawa o dívce z předměstí Londýna dělat víly, leč čekala jsem tedy nadále na víly. Ani víly se však nedostavily, ne v podobě představy, kterou jsem o vílách dosud měla, a po hodině představení skončilo, aniž bych pochopila o čem bylo a v jakém jazyce bylo. Připadala jsem si naprosto zmatená, intelektuálně méněcenná a společensky zcela znemožněná.

Vzpomněla jsem si na Neptuna v krizovém aspektu k Venuši, který jsem ten večer měla v křišťálově čisté podobě a bylo mi to rázem jasné. Ten večer bylo vše, co bylo spojeno s uměním, krásou a estetikou jinak, než se dalo čekat. Bohužel, konstelace trvala i následující den, kdy jsem se marně pokoušela skvrny od černého čaje, který se kdysi užíval jako barvivo, z mého světlého, božohodového a nehorázně drahého svetru značky Blue Willis, odstranit. Můj Neptun i Venuše, jsou postaveny v mém domě peněz, takže negativní ekonomický dopad na sebe nenechal dlouho čekat, aby výčet negativ, Neptunem rozzlobené Venuše, byl kompletní.

Venuše se do této pozice dostane zhruba každý rok a dva měsíce, ale já takovouto zkušenost zažila poprvé, prostě jsem si v danou chvíli naběhla. Kdybych zůstala doma, možná bych si pustila jen divný film, kterému bych nerozuměla či by se mi nelíbil, vypla bych ho a nic dalšího by se nestalo. V tom máme naději, nepříjemné věci se nám nemusí stát, způsob, jak konstelace prožijeme, si můžeme vybrat.

Jak se říká, kovářova kobyla chodí bosa a tak astroložka k ostudě a poznání přišla i když, kdyby chvíli přemýšlela, věděla by, kam se řítí a že tenhle večer nemůže dopadnout o moc jinak. Chytré astrologické knihy takový projev konstelace popisují a zřejmě jsem tedy měla předchůdce, kteří cestu trapasů a společenských faux pas již vyšlapali. Tuhle konstelaci si budu myslím navždy pamatovat. Konstelace určují kvalitu času a ať děláme co děláme, my tu hru hrajeme s nimi.

autorka blogu: Katherine Koting

katherine.koting@gmail.com
www.navigace-zivotem.cz
www.katherine-koting.cz
www.indigo-deti.cz
tf: 603 802 30

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.