DÁRKY A DÁVÁNÍ

Finanční trable se mi objevují periodicky, protože mám tuto oblast v horoskopu extrémně postavenou a tak osciluji pravidelně mezi velkými penězi a žádnými penězi. Pokaždé, když tuto konstelaci nějaká planeta zaktivuje, tak mne to finančně hodí na jednu či druhou stranu. Zlatou střední cestu v oblasti peněz téměř neznám. Odléčila jsem si strach z nedostatku a tak to poslední dobou už jen tak pozoruji a čekám, až se bouře přežene posílena vědomím, že moudří námořníci se schovají, je-li bouře příliš silná. No a od doby, kdy jsem schopna v takové chvíli zachovat klid a racionálně uvažovat, pozoruji celou situaci. Zajímavější než co dělá tato situace se mnou je pozorování, co to dělá s lidmi kolem mne. Možná si myslíte, že v takové chvíli se objeví ti nejbližší, rodina, příbuzní, přátelé. Omyl. Pomoc ke mně přichází vždy od lidí, od kterých to nečekám a mnohdy je ani neznám.

Nedávno jsem se vypravila do Hradce Králové. Měla jsem několik dní silné nutkání, že tam mám jet ale snažila jsem se být rozumná a držet se doma abych neutrácela. Nakonec jsem si řekla, že si přece jen zasloužím výlet a slíbila jsem si, že si nic nekoupím, prostě se jen budu procházet a dívat. První, kam mne nohy zavedly byl můj oblíbený krámek s modelovým oblečením. Kdysi jsem trochu šila a dávala tam své výrobky a tak se na mne paní majitelka smála už z daleka. Její první věta byla:” Já vás ale ráda vidím! Končím tady a ruším to. Jsou tady zbytky, je to ve slevě, vyberte si něco!“ Držela jsem se svého odhodlání si nic nekoupit, ale neodolala jsem, abych si na sebe nenavlékla pletený rozevlátý kabátek. Věděla jsem hned, proč jsem měla nutkání tam jet, tenhle kabátek byl pro mne, volal mne a čekal tam na mne. Smutně jsem na něj hleděla a vracela ho paní majitelce, když mi řekla: “ Víte co? , vemte si ho. Já už ho stejně nejspíš neprodám, zaplatíte mi ho až budete chtít. Až to bude, tak to bude, když to nebude, tak to nebude”. Nechtěla ode mne nic, ani podpis, nedala mi účet, nic, prostě mi ho dala. Dojalo mne to, protože lidí, u nichž platí dané slovo a jejichž jednání stojí na důvěře, v této společnosti mnoho není. Pro mne je to závazek o to vyšší, protože zklamat člověka, který mi věří bych nemohla a aby tito poslední hodní a důvěřiví lidé vymřeli, k tomu bych přispět nechtěla. Kabátek odvezla.

Pár dní na to ke mně přišel na konzultaci muž. Byl utrápený a po konzultaci, která mu pomohla pochopit, proč se mu věci dějí, jsme si chvíli povídali o osobních věcech a nějak došlo i na mé starosti. Vyndal peněženku, vysypal ji na můj stůl a řekl, že peníze jsou to, co mu v životě nechybí a jestli mi pomohou, jsou moje. Bylo to několik tisíc korun.
No a do třetice mi včera volal majitel firmy, které bych měla zaplatit pravidelnou roční splátku za služby. Když jsem řekla, že jejich služby asi budu muset zrušit, pravil, že jim nemusím nic platit, prostě uvidíme příští rok.

Opět mne to dojalo, ale nepřekvapilo, nebylo to poprvé že mi chtěli pomoci cizí lidé ani to, že se blízcí otočili zády. Lidé, které jsem za přátele považovala a kteří si nechávali do té doby rádi pomáhat se slovy, že jsou mi “móóóc vděční” mi popřáli, ať to se ctí ustojím a zmizeli. Měla jsem intenzivní pocit, že víc než pro mne, je tato zkouška pro ně, protože to s čím nechceme nic mít, budeme muset hodně mít. Co nechápeme, musíme zažít a to jak se zachováme k druhým, tak se druzí zachovají k nám. To jsou zákony vesmíru. Když přijde odvrácená strana života, je to výzva. Výzva si ujasnit hodnoty a priority a je to čas se zamyslet, koho máme ve své blízkosti a otevřít oči, protože v takové chvíli můžeme vidět, co jsme do té doby neviděli či vidět nechtěli.

Rozhodla jsem se, že když byl vesmír ke mně laskavý a poslal mi pomoc, že chci i já dávat. Přemýšlela jsem, co já mohu dávat a přišel mi vzápětí odkaz na www.hearth.net . Jsou tam lidé, kteří dávají dárky a říkají si o dárky z nichž by měli radost či by je potřebovali. Každý dává co má, chce a může. Mám spoustu knih, které již nepotřebuji, tak jsem se rozhodla je nabídnout jako dárky těm, které potěší a když jsem vezla dnes první balíčky na poštu, tak to byl zvláštní, dosud nepoznaný pocit mé radosti a touhy udělat někomu radost. K mému úžasu byly mé knihy za dvě hodiny z poloviny rozebrané. Přesto ještě nějaké určitě doma najdu a daruji.
Věřím, že i vás chytí za srdce ta nová myšlenka, že dávat a nic za to nechtít, má hluboce lidský smysl, který v nás cosi mění a nutí vracet dobro dobrem. Možná je to první vlaštovka nové společnosti lidí, kteří k sobě budou laskaví a budou vědět, že svět může fungovat i na nesobeckých principech dávání věcí, které kdesi hromadíme, nepotřebujeme či jich máme více než potřebujeme. Kéž bych se nemýlila.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.