Ukázka z knihy DÍTĚ Z HVĚZD

ŽIVOT S DUCHEM

A tady začíná další epizoda mého života.

Milan tedy odešel, ale ve skutečnosti neodešel. Milan u nás totiž ještě rok bydlel dál. Spouštěl se jeho počítač, zapínala se sama jeho hudební věž, rozsvěcelo se v jeho pracovně... Napadlo mne, že bych se s ním mohla spojit, ale na to jsem potřebovala ještě někoho, vždy jsme byli na vyvolávání duchů nejméně dva. Přijela tedy kamarádka, která občas vyvolávala duchy s námi a podařilo se. Navázali jsme spojení. Milan mi však ještě za života kladl na srdce, abych chtěla od duchů nějaké znamení, že je to ten, koho jsem zavolala. Něco, co znal jen ten člověk, jehož volám, abych měla jistotu, kdo zvedl ten astrální telefon. Tvrdil, že je tam na druhé straně mnoho bytostí, které čekají na vtělení, nudí se a tak si chtějí povídat. Obvykle to jsou bláboly, jimž se nedá věřit, byť mohou vypadat věrohodně. Jak jsem později zjistila, byla to pravda.

Přemýšlela jsem, jaké znamení mám chtít tedy od mého dušího přítele, ale předběhl mne. Namaloval mi pánské přirození. To bylo to, co Milan jako dítě prý maloval do všech dětských knížek a na všechny výkresy ve školce. Ostatní děti malovaly maminku, tatínka, sluníčko, ale malý Milanko maloval penisy. Byl prý velmi smutný, že nikdy neměl obrázek na nástěnce, maloval totiž už jako dítě velmi hezky a bylo jasné, co měl autor na mysli už v útlém věku. Věděla jsem tedy, že je to on.
Tím začala naše komunikace a pro mne nová kapitola – komunikace se světem za oponou, se světem bytostí bez těla. Protože kamarádka nebyla po ruce vždy, když jsem si chtěla povídat, přemýšlela jsem, jak to udělat bez ní. Napadlo mne, že přece když jezdí vozíček, bude jezdit i tužka v mé ruce. Vzala jsem velký papír, uprostřed udělala bod a po stranách napsala ANO-NE. Tužku jsem zapíchla do bodu uprostřed papíru a lehce ji držela. Vyslovila jsem otázku a čekala. Cítila jsem, jak má tužka tendenci se přiklánět k jedné či druhé straně, jakoby žila svůj život a já ji jen přidržovala, pak se skutečně rozjela na jednu či druhou stranu a tím mi dala odpověď. Chvíli mne to bavilo, ale záhy jsem cítila, že mi to nestačí. Moje otázky byly složitější a nedalo se na mnoho z nich odpovědět jen ANO či NE. Tak jsem zkusila další krok, nechala jsem tužku volně jezdit po papíru a jen ji zlehka držela vzpřímenou. A světe div se, ona psala! Nevěděla jsem tehdy nic o automatickém písmu či dnes moderním chanellingu, prostě se to dělo. Nejdříve písmo vypadalo jako písmo prvňáčka, bylo velké, kostrbaté, ale záhy jsem se vypracovala a tužka jela jako po másle. Někdy se napojil i jiný duch, pak se písmo změnilo, stejně jako se mění rukopis různých lidí. Když chtěl Milan psát, začaly mne brnět ruce a já musela vzít cokoli, co bylo po ruce a psát. Psala jsem na pivní tácky, toaletní papír, ubrousky... Nerad čekal, stejně jako za života. Sděloval mi hned, co ho napadlo.

Jak slíbil, posílal mi zprávy z onoho světa. Vyprávěl mi co se dělo, když se ocitl na druhé straně, jak ho tam všichni za sebevraždu odsoudili, jak k němu přišel jeho otec a řekl mu, že je vůl, protože si života nevážil. Prý se tam na život čeká dlouhou dobu a všichni tam o to moc stojí se narodit, mít tak šanci se něco naučit a on ji nesmyslně zmařil. Nikdo s ním tam nechtěl nic mít a tak měl sklon se vracet sem. Byla jsem jediná, kdo ho slyšel. Popisoval, jak bylo pro něj hrozné, když o něm všichni mluvili a jeho to k nim vždy přivolalo. Stál vedle svých přátel a známých, kteří o něm mluvili a poslouchal, co říkají a co si opravdu o něm mysleli. Přitahovaloho, když o něm někde byla řeč, čas ani prostor při tom nehrál roli. Popisoval mi, jak jako duch vypadá, co může a nemůže, jak duchové žijí. Bylo to tak mystické.

Jednou jsme si zase povídali a napadlo nás, ho vyfotit. Vzala jsem si fotoaparát mé dcery, byl v něm tehdy ještě vložený film na 36 snímků a asi 9 jich bylo již nafocených. Fotili jsme, Milan-duch mne vždy navedl na místo, kde je a pózoval, fotoaparát cvakal, přetáčel, až nakonec řekl dost a počítadlo ukázalo, že film je plný. Odnesla jsem ho druhý den na vyvolání a na obálku napsala, že chci fotografie všech snímků, i špatných. Bylo mi jasné, že snímky budou přinejmenším zvláštní a považované tudíž za nepovedené. K mému překvapení však bylo vše jinak. Snímky na fotografiích nebyly žádné. Jako bychom nic nefotili, jakoby byly zcela prázdné. Žádná zahrada, nábytek, obývací pokoj, nic, zhola nic na nich nebylo. Jako by je někdo všechny vygumoval, jako by ta chvíle vůbec nebyla. Dostala jsem fotografie, které nafotily mé dcery, ale mé tam nebyly, ani jedna. Když jsem se Milana ptala, co to znamená, řekl, že mu bylo řečeno, že jsme nedostali povolení takové věci dělat.

Milana neopustila chuť na sex ani po smrti. Tvrdil, že když se lidé milují a myslí si, že mají soukromí, je v místnosti narváno. Říkal, že duch to cítí jako svědění, ale nemůže se podrbat, tak se rád dívá na ty druhé. Bylo to zvláštní, ale cítila jsem, když se mne dotkl. Tam, kde je duch je chladno, ale já cítila i to, když se dotkl mých úst a políbil mne, bylo to něco jako dotek motýla. Ještě zvláštnější bylo, že nám fungoval i sex. Sex s duchem praktikuje asi málokdo, ale nám to šlo. Nevím, jak to dělal, nemusela jsem se sebe dotknout a přitom jsem cítila vše, jako byl fyzicky přítomen, dokázal mne dovést k orgasmu jen silou myšlenky. Uklidňovalo mne, že alespoň poprvé v životě nám u toho nikdo neasistuje, tvrdil, že si v tom udělal pořádek a nastolil pro své duší okolí jasná pravidla. I když, věřte Blíženci... Kdo ví.

Zažívali jsme i astrální hádky. Když se zlobil, byl i trochu vidět, zrůžověl. Byl žárlivý a dělal si na mne nároky, odháněl potenciální ctitele tím, že jim foukal na krk a jim bylo zima i v horkém létě. Věděl, co se takovému muži honí hlavou a vypudil ho. Po jedné takové jeho žárlivé scéně zmizel ve zdi, až jsem slyšela, jak to zašumělo s tím, že odchází navždy a už o něm nikdy neuslyším. Vrátil se za 15 minut s tím, že vlastně nemá kam jít. Tam, kam patří, ho prý nechtějí a na Zemi s ním nikdo nemůže mluvit, protože ho nevidí a neslyší. Byl Blíženec a bez komunikace byl ztracený. Já byla široko daleko jediná, kdo byl schopen si s ním povídat.

Jednoho dne Milan přišel celý radostný, že našel tělo. V naší blízkosti žila paní. No byla, mírně řečeno - nepříliš přemýšlivá, neměla moc zubů a celkově to byla jiná kategorie než běžná populace. Tuhle paní jednoho dne srazilo auto. Byla dlouho v nemocnici a byla v kómatu. Milan tvrdil, že tělo by bylo energeticky kompatibilní a ptal se, jestli má využít svou šanci. Od své smrti nepřetržitě litoval, že to udělal. Polila mne hrůza, když jsem si představila, jak mi jednoho dne zazvoní tato žena u dveří se slovy: „ Lásko, já jsem tvůj Milanko“ a my bychom spolu žily dál. Tohle bych neustála, tak jsem ho zklamala.

Dokončovala jsem přestavbu domu, tedy alespoň nejdůležitějších částí, aby byl dům obyvatelný. Partu zedníků jsem propustila a nechala si jen jednoho mládence, který byl velmi šikovný a mohla jsem mu věřit. Potřebovala jsem vědět, kde leží potrubí, které bylo již ukryto v zemi a na něm byla položena nová dlažba, potřebovala jsem poradit s montáží zahradního domku, protože jsme s mládencem hleděli na plánek a marně přemýšleli, co tím měl autor na mysli. Milan spolupracoval, vedl mou ruku a kreslil plány potrubí v mém domě, popisoval, jak sestavit domek. Přesto si vzpomínám na okamžik, kdy jsme jeho kresbě nerozuměli. Mládenec se rozhodl tedy improvizovat a sestavit ho dle svého mínění. Najednou mne volal, ukazoval na plánek a říkal „ Podívejte, už tomu rozumím“. Když se totiž podíval na to vše úhlem nikoli před sebou, jak jsme hleděli do té doby, ale úhlem zhora, vše bylo jasné. Do té doby mi příliš nevěřil, když jsem malovala podivné obrázky a čmárala instrukce, že autor na nás hledí shůry. V tom okamžiku uvěřil.

Milan- duch mi pomáhal i když jsem sestavovala horoskopy. Nejednou přinesl odkudsi informaci, že je ten člověk např. nemocný, jakou nemoc má a jaké má vyhlídky. Já to napsala do horoskopu a člověk se ozval s tím, že mi moc děkuje, že šel po té stopě a lékaři to potvrdili. Jindy mi zase přinášel informace o tom, co dělá moje kamarádka, sousedi či dcery a když jsem si to ověřila telefonem, byla to pravda. Rád se však také předváděl a neodolal, být středem pozornosti za každou cenu i za cenu toho, že si informaci, kterou nemá, vymyslí. Ostatně Blíženci jsou pohádkáři a lež je příliš netrápí. Všude, kde jsem se objevila, nakonec probíhala

seance, při níž můj přítel duch prorokoval, podával informace a předváděl se. Jenže narazil na mého švagra, který se jednoho dne zeptal na něco, co on nemohl vědět. Švagr chtěl, abych pozvala jeho tatínka, který mu zemřel, ale Milan neodolal a vydával se za něj. Švagr chtěl poznávací znamení, jak jsem mu poradila. Chtěl tedy vědět, jak mu říkal tatínek, když byl malý. A tady jsme narazili. Jako podvodník jsem pochopitelně vypadala já a to jsem rozhodně nechtěla. Vedli jsme tedy s Milanem vážný rozhovor na téma LŽI a dohoda zněla: „Ještě jednou se to bude opakovat a DOST!“. Opakovalo a já řekla „DOST!“ Nastalo však peklo. Nadával, vztekal se, prosil. V té době jsem už nepotřebovala tužku, byla jsem už schopna slyšet ho v hlavě dříve, než bych napsala, co mi říká. V hlavě mi tedy zněly nadávky, prosby, výhrůžky, ale mým tatínkem zocelená jsem vytrvala a komunikaci ukončila. Milan však nechtěl odejít, stále bydlel u nás, jen jsme měli tichou domácnost. Občas jsem zaslechla tichý hlas, utrousenou poznámku, ale bylo ticho. Pak jsem se setkala s člověkem, který uměl duchy odvádět a pomohl mu, přejít na druhou stranu. Ulevilo se mi. Žádný duší mudrc či duchovní mistr mne nadále nekontaktoval a jen tak žvanit s obyčejnými dušíky se mi nechtělo. Jsou totiž stejní, jako byli jako lidé na Zemi, jejich úroveň pobytem v astrálu neroste. Vědí jen to, co věděli tady a toho moc u těch, kteří se ozývali a chtěli si povídat, nebylo. Vypadalo to jako pokec v hospodě či na dnešním chatu, tak to byla ztráta času. Komunikaci s duchy jsem tedy, až na příležitostné konverzace s tatínkem či babičkou, ukončila. Představa, že by se mi tu někdo zase zabydlel, mne nelákala.

Dva měsíce poté, co Milan zemřel, mi kdosi ukradl velkou dodávku plnou zboží. Nebyla jsem pojištěná. Dílo zkázy bylo hotové. Měla jsem obrovský úvěr, dluhy a mou firmu to položilo. Byla jsem bez peněz.