Ukázka z knihy DÍTĚ Z HVĚZD

 

NÁVŠTĚVY Z VESMÍRU

Automatické písmo, jak jsem později zjistila, že se moje nově nabytá schopnost jmenuje, jsem se učila asi tři měsíce. Jednoho dne za mnou přišla mladší dcera Kristýnka, abych ji to naučila. Měla jsem radost, že se o takové věci zajímá, ostatně je to Štírka a ti jsou k těmto věcem vždy vnímaví a talentovaní. K devátým narozeninám si přála životopis Buddhy, takže jsem cítila talent na tyto věci a ochotně jí ukazovala, jak na to. K mé radosti jí to šlo samo a to, co já se učila tři měsíce, se zdálo, že ona zvládne za odpoledne. Tužka jí v ruce jela a smysluplné věty se jen sypaly.

V rámci předváděcí akce jsem jí ukazovala, jak vypadá komunikace s duchy, tedy bytostmi bez těla a najednou se stalo cosi zvláštního. Písmo se zcela změnilo, což byla známka, že pisatel je jiný. Ozvala se bytost, která se představila jak mimozemská bytost ze Síria, jejíž jméno si už nepamatuju. Vyměnili jsme si pár vět, které zněly zcela společensky korektně a pak Kristýnka pronesla osudnou větu: „Tak je mamko pozvi na návštěvu“. Byly jsme trochu rozjařené a nedomyslely jsme, co mohou taková slova znamenat. Napsala jsem tedy pozvání a dostala odpověď. „Dobře, tak dnes ve 22.00 jsme u vás“. A pisatel se odpojil. Ztuhly jsme, ale pak jsme si řekly, že duchové a jim podobní toho napovídají a tak jsme vesele trávily odpoledne dál. Když se však přiblížila 22.hodina, trochu jsme znejistěly, nicméně jsme se navzájem utvrzovaly, že je to vše hloupost. Jenže přesně ve 22.00 u dveří zazvonil zvonek.
Byly jsme samy doma a myslím, že se nám zastavila srdce oběma. Kristýnka mi jen střídavě říkala: „Jdi tam, nechoď tam, jdi tam, nechoď tam....“ Chvíli jsem váhala, svítily jsme, tak bylo jasné, že jsme doma, tak jsem otevřela dveře. Stáli tam dva mladí muži. Byli si velmi podobní, jakoby to byli bratři, možná i dvojčata, byli stejně oblečení a bylo to něco mezi kombinézou a teplákovou soupravou šedostříbřité barvy, na boku měli pruh, nikdy jsem nic takového neviděla. Chvíli jsme na sebe mlčky zírali a pak se mne zeptali sice česky, ale se zvláštním přízvukem: „Dobrý den, máte vodu?“ Divná věta. Žádné auto, kterému by došla voda v chladiči před domem nestálo, lidé se takto neptají a pokud by snad vodu potřebovali, asi by se zeptali v tuto večerní dobu jinak. Chvíli jsem mlčela, protože mne to překvapilo a pak ze mne vypadlo: „Nemáme“ a zavřela jsem dveře.
Nejsem nijak pyšná na svou pramalou duchaplnost, ale prostě jsem nic lepšího nevymyslela, lépe řečeno – vůbec jsem nemyslela a poté, co jsem zavřela dveře, jsem se sesula podél stěny na zem. Možná to byla souhra okolností, dodnes si nejsem jistá, ale celé to bylo velmi zvláštní.

Několikrát se mi stalo, že jsem v noci usínala a cítila, jako bych se ve spirále vznášela někam pryč. Vždy jsem u toho současně ztrácela vědomí. Pak jsem se uprostřed noci vzbudila s tím, že cítím, jako bych dopadla do své postele. Cítila jsem žuchnutí a to, že se postel zhoupla a to mne na okamžik probudilo. Obvykle jsem si u toho říkala „Uf, prima, jsem ve své posteli a spala jsem dál. Jednou jsem ještě zahlédla z okna do zahrady, jak velmi nízko nad mou pergolou rychle letí velké světlo, ale nic jiného jsem si z takových výletů nepamatovala. Jen mne bolívala paže, jako bych ji měla namoženou a občas jsem se probudila s nějakou modřinou, která neměla žádný důvod. Modřiny se mi jen tak snadno nedělají. Namožená paže nereagovala na žádnou léčbu a trvalo týdny, než bolest ustoupila. Nikde žádný nález, ale z každého výletu mne bolela na jiném místě. Někdy loket, někdy předloktí, někdy rameno..., ale vždy bolela.

Zřejmě si mí přátelé z vesmíru řekli, že není zdvořilé, abych navštěvovala stále jen já je a tak jednoho dne přišli na návštěvu oni. Druhá vědomá návštěva z kosmu se tedy odehrála u mne doma, v mé ložnici, na podzim roku 2012. Jednoho dne jsem se uprostřed noci vzbudila a kolem mne stály bytosti. Vypadaly jinak, než ty, které si tehdy přišly pro vodu nebo pán z Kalifornie. Nebyly z masa a kostí, spíš bych řekla ze želatiny. To je asi to nejpodobnější co umím vystihnout. Tahle hmota na Zemi není. Byly trochu průhledné a přitom jakoby zářily. Stály kolem mne, byly myslím čtyři. Vím, že jsem v tu chvíli nespala, ale usnula jsem téměř okamžitě. Vůbec jsem tentokrát neměla strach, cítila jsem, že jsou laskavé, dokonce i bych si s nimi i povídala, ale bylo to téměř jako bych upadala do narkózy, nemohla jsem udržet oči a vědomí mi blaženě mizelo kamsi do rajských zahrad.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když jsem se opět probudila, stále tam byly, zase jsem je viděla. V tu chvíli ale zazvonil zvonek a to odvedlo mou pozornost. Měla jsem v ložnici nový, bezdrátový zvonek, ale zazvonil jinak než jindy, jinou melodii. Bylo mi to divné a ihned mne napadlo, jestli se sousedům něco nestalo, že zvoní v noci. Šla jsem tedy otevřít, ale za dveřmi nikdo nebyl. Když jsem se vrátila zpátky, v ložnici už také nikdo nebyl. Nerozuměla jsem tomu

ani trochu, věděla jsem, že jsem je viděla a byla jsem naprosto bdělá, nechápala jsem, kam zmizeli, nikdo dveřmi neodešel, nechápala jsem, proč zvonek zvoní jinou melodii, ale neměla jsem nějak sílu o tom všem uprostřed noci přemýšlet. Šla jsem tedy zase spát a ráno jsem se vzbudila s úplně kudrnatou hlavou. To už mi mozek vůbec nebral, tohle se mi ještě nikdy nestalo. Mé polodlouhé vlasy byly stočené do kudrn a trčely mi kolem celé hlavy jako antény. Byla jsem jako rozzuřený Beethoven. Naštěstí, když jsem si umyla hlavu, tak prstýnky z vlasů zmizely a já zase měla svoje vlasy.

Dny plynuly dál a já přemýšlela, co to vše znamenalo. Nic jsem si nepamatovala z toho, co se se mnou dělo, něco se však změnilo v mé hlavě. Od té doby jsem se začala intenzivně zajímat o UFO a mimozemské civilizace, šly mi do cesty články, filmy, dokumenty, obrázky.... Shlédla jsem během několika měsíců snad vše, co bylo možné na netu najít, pochopila jsem, že jich je mnoho druhů a že jednoho zástupce rasy, která je k naší civilizaci nepřátelská, jsem měla doma. Byla to moje matka.
Našla jsem o mimozemských rasách tolik informací, kolik bylo možné. Většina z nich to s námi myslí dobře, jsou moudří, vlídní a laskaví, jsou daleko vyspělejší, chtějí pomoci, ale ne všichni. Vídala jsem jejich plavidla na nebi nad polem, kam chodíme s mým psem Anne na vycházky, povídala jsem si s nimi. Měla jsem pocit, že telepatie mi docela dobře funguje, zdravili jsme se, mávala jsem jim, dokonce jsme si jednou domluvili, že přistanou a vezmou mne na projížďku, ale pak se omluvili, že v daný čas nemohou přistát a odletěli. Skoro mne to mrzelo.

Jednou se stalo, že se mi ozvala automatickým písmem civilizace, která se představila jako HMYZ. Prý vypadají jako hmyz, jen jsou velcí jako my. Pisatel se popsal jako naše kudlanka nábožná. Chtěli se kamarádit, ale tohle jsem nějak nemohla. Řekla jsem jim, že na tohle nejsem připravená a cítila jsem, že se jich to trochu dotklo. Zdáli se mi hodně jiní v uvažování.

Při mém surfování po netu a lovu informací jsem narazila na přednášku starého indiánského náčelníka. Vyprávěl, že tak, jako existuje galaktická rada ve vesmíru, která koordinuje činnost a spolupráci různých mimozemských civilizací, v rámci Země existuje rada 22 nejduchovnějších lidí této planety, kteří s touto galaktickou radou spolupracují. Spolu s Dalajlámou a dalšími, které jsem neznala, do ní patřil. Tento starý indián tam pronesl větu: „Nemyslete, kdyby se tady objevila vyspělá mimozemská civilizace, všichni bychom okamžitě usnuli. Mají tak vysoké vibrace, že vedle nich nemůžeme existovat a oni naopak, nemohou být na Zemi bez aklimatizace déle než hodinu, aniž by to jejich vibrace snižovalo.“ To mi vysvětlilo, proč jsem okamžitě usínala v jejich blízkosti. Vysvětlil se i zvonek. V přítomnosti vysoko vibračních bytostí přestávají fungovat naše přístroje, takže když přišli, zvonek přestal fungovat. Ve chvíli, kdy odešli, tak se zase automaticky zapnul a při zapnutí má jiný zvuk, což jsem vzhledem k jeho novosti tehdy ještě nevěděla. Proč jsem měla ale kudrnaté vlasy, nevím dodnes.

Poslední návštěva u mne doma, v létě 2013, ani příliš nečekala, až usnu. Sotva jsem krátce po půlnoci zhasla, cítila jsem, jak se pohupuje moje postel a cosi se mne jemně dotýká na spáncích . Kolem mne se vlnil vzduch a svítilo matné světlo, které se ale nelinulo z žádné lampy v mé ložnici. Ve tmě jsem viděla obrysy postav, zdály se tentokrát velmi malé. Najednou mne začaly intenzivně brnět nohy, naskočila mi husí kůže, začala mi být zima a měla jsem pocit, že mne za nohy někdo táhne a zároveň jsem cítila, že mé tělo se přestává dotýkat postele, jako bych se začala vznášet. „Hééj, já nespím!“ zvolala jsem. Vše okamžitě ustalo, ale jen na chvíli, po chvíli to začalo znovu, dotek na spáncích a mé vědomí opět odcházelo do rajských zahrad. Jediné, co mne napadlo bylo, že jsem si mohla vzít hezčí pyžamo, protože v tomhle budu dělat po vesmíru ostudu a víc si nepamatuju. V noci mne pak náhle vzbudily hlasy, byly velmi vysoké a zněly jako ševelení. Nerozuměla jsem a ani jsem se nesnažila. Byla jsem ve své posteli a to bylo vše, co jsem byla schopna řešit. Znovu jsem usnula. Myslím, že tentokrát to byla jiná parta než bytosti ze želatiny a také zvonek nezvonil, tedy něco bylo jinak. No, zkusím si dát žádost, abych směla pro příště zůstat bdělá a pamatovala si co se se mnou děje. Doufám, že to, co bych viděla, ustojím.

Zajímavé bylo, že od předchozí návštěvy na jaře 2013, mne bolela paže a bolest na nic nereagovala ani neustupovala celé měsíce. Sjednala jsem si důkladné lékařské vyšetření ve snaze přijít věcem na kloub. Do týdne se u mne objevila další vesmírná návštěva. Po ní bolest ustoupila a zdálo se, že postupně zmizí úplně. Že by mi zmizelo z těla něco, co nemělo být odhaleno? Přesto jsem vyšetření byla odhodlaná absolvovat a vyčekala 6 týdnů od objednání. Když nastal

kýžený den, navštívila jsem kliniku, ale vyšetření jsem se nedočkala. Děly se podivné věci a já po několikahodinovém čekání, které nebralo konce, celou akci vzdala. Zřejmě nebylo žádoucí, abych takové vyšetření absolvovala, proto ten, kdo vše sledoval a organizoval, vsadil na mou pramalou trpělivost. Věděl, že nechat mne nesmyslně čekat několik hodin, je pro mne projev neúcty k mému času a zaručený recept k tomu, abych práskla dveřmi a odešla středem. Takže se to, co způsobilo mou tajemnou bolest, už asi nedozvím.

Kupodivu jsem ze svých podivných výletů a návštěv nemívala špatný pocit, neměla jsem strach. Spíše to byl pocit, že mne tu nevytrousili, nezapomněli na mne, byl to pocit, že moje rodina o mně ví.

Snad jsem tě teď nevylekala svým vyprávěním, uznávám, že to je trochu nezvyklé téma. Budu ti tedy vyprávět příběh mého života pěkně od začátku. Ostatně události, které mne provázely, se prolínají celým mým životem, byť zpočátku nebyly příliš zřetelné.