NEBOJTE SE SAMOTY

Dnešní zamyšlení, které není návodem pro zadané, ale inspirací pro ty kteří jsou sami. Začnu dnes nejkratší pohádkou na světě:

Bylo nebylo. Jednou se děvče zeptalo chlapce: “Chceš si mne vzít za ženu?”
Chlapec odpověděl: “Ne”.
A tak děvče žilo šťastně, kupovalo si krásné věci, chodilo se bavit, mělo spousty kamarádů, mohlo si dělat co chtělo a nedělat co nechtělo, bylo veselé a spokojené, vždy mělo čistý dům a nikdy nemuselo vařit.
Konec pohádky.

V pohádkách je spousta moudrosti a nejinak je to i v téhle. Spousta lidí dnes ztrácí ztrácí vztah a neumí být sami a tak se honem ženou do jiného, aby zaplácli prázdno, které v jejich duši zeje. Nedají si čas si uzdravit srdce, zotavit se, popřemýšlet o tom, proč to špatně dopadlo, co dělali špatně, co dovolili aby se jim špatného dělo… Když máme vztah, nemáme čas na sobě pracovat. Duše je v euforii a my máme monotonní myšlenku na objekt své lásky, užíváme si to. Když se vztah začne kazit, rovněž nemáme čas na sobě pracovat, trápíme se, duše je zraněná a objektivní posouzení situace je nám na hony vzdálené. Ano, jsou jedinci, které kazící se vztah přiměje k práci na sobě, ale není jich mnoho a často bývá pozdě, má-li již partner jiné želízko v ohni.

Když se pohybujeme někde mezi těmito póly a vztah je stabilizovaný, pak máme sklon budovat společnou budoucnost. Přemýšlíme o společném domově, hypotéce a dětech a opět jde stranou práce na sobě. Chceme partnerovi vyjít vstříc, takže nemyslíme na sebe, dokonce jakákoli odchylka od toho, jak si nás partner představuje a přeje mít není vítaná, protože se tváří jako sobectví či odklon od MY. Možná vám začíná být jasné, že vztah a práce na sobě jaksi dohromady nejdou, pokud jste se zrovna nepotkali na kurzu osobního rozvoje.

Jsme na Zemi proto, abychom se tu něco naučili, někam se posunuli a tedy pracovali na sobě, na svém zmoudření. To ostatní je z hlediska zrání duše podružné. Situace, které nám jdou do cesty a které zažíváme jsou jen výzvami, nahrávkami a my se na nich učíme tím, že se k nim nějak postavíme. Přišli jsme sem sami a odejdeme sami, máme svůj vlastní plán duše co tu máme zažít a co se učit a přesto se nějak podvědomě domníváme, že máme svůj život prožít tím, že se přizpůsobujeme, děláme ústupky a kompromisy, vzdáváme se svých vlastních plánů, snů a tužeb ve prospěch partnera a necháváme si líbit věci nad nimiž stydne krev v žilách. Proto pokud jste jen trochu dávali pozor v hodinách dějepisu, je vám jasné, že lidstvo se po lidské a morální stránce v podstatě nikam moc neposouvá. Mění se kulisy, ale my lidé ne. Stále lžeme, nenávidíme, závidíme, žárlíme, krademe, podvádíme….Tisíce let a žádná změna.

Věk Vodnáře, který začíná, je dobou probuzení. Máme velkou šanci se probrat a začít vidět, co děláme špatně. Možná i proto k věku Vodnáře bude patřít svoboda, nezávislost a vztahy, které budou volné, svobodné a kamarádské. Budeme partnery sdílet s druhými, nebudeme moci lidi nadále chtít vlastnit. Budeme si vážit své cesty a méně ji spojovat s druhými, nebudeme upisovat svou duši druhým, budeme se chtít stýkat s těmi, kteří se také probouzejí a odpojovat se od těch, kteří chtějí dále spát a nehýbat se z místa. Budeme si zkoušet nové vzorce chování, žít tady a teď, budeme více myslet na sebe a dělat věci pro sebe. Budeme se učit vše sdílet a mít klid a mír v duších. Mnoho lidí proto dnes žije single život a pokud se po rozchodu nevrhli okamžitě do jiného vztahu, aby pokračovali v bledě modrém, jen v jiné kuchyni a jiné ložnici, už se vázat a žít s někým nechtějí. Zjistili totiž, že svobodný život, je to nejlepší, co je potkalo.

Co chci říct je: NEBOJTE SE SAMOTY! Samota neznamená osamělost a naopak o samotě můžete zažívat méně osamělosti než ve vztahu. Je tolik krásných věcí na které budete mít čas! Partnerství je velká brzda seberozvoje. Ve věku Vodnáře by se mělo partnerství stát milým zastavením či zpestřením na cestě životem, ale ne jeho cílem. Cílem by měla být seberealizace a bytí sám sebou. Pokud se pak setkají dva takoví, kteří jsou sami sebou, mají zdravé sebevědomí, odvahu žít svůj vlastní život a jsou plně seberealizovaní, pak to už nebude jako když se spolu životem belhají dva chromí, hluší a slepí, ale symfonie nad níž se vesmír bude blaženě usmívat.

Komentáře

    Přidat komentář

    * Nezapomeňte na povinné pole.