STRACH

Před časem jsem si koupila zakrslého králíčka. Byl maličký, vážil deset deka a vešel se mi do dlaně. Mám velkého, čtyřicetikilového psa a králíček byl jen o málo větší, než jeho tlapka. Co mne naprosto překvapilo bylo, že se ho králíček vůbec nebál. Skákal po něm, spal s ním v jeho pelíšku, drápal se po jeho srsti, hopkal mu po zádech, olizoval mu čenich… Nikdy předtím takového tvora, ani nic tak velkého neviděl a přesto, že by ho můj pes mohl sníst na jeden hlt, či zabít jedním úderem packy, králíček nepředpokládal, že by mu jakkoli ublížil. Choval se, jakoby si byli rovni a jakoby ten obrovský pes, byl jeho kamarád. A on mu opravdu neublížil a opravdu se stal jeho kamarádem, přestože běžícímu vyděšenému zajíci,  neodolá nikdy.

Lidé jsou jiní. Bojí se všeho, co neznají a čemu nerozumějí. Předem předpokládají, že jim to, co neznají a co dosud neviděli ublíží a tak jsou útoční a odmítaví i k tomu, co by jim mohlo být ku prospěchu. Jsou-li u toho plní strachu a silných emocí, stávají se magnetem na to, aby se do situace kterou předpokládají, skutečně dostali.

Znovu jsem si to uvědomila, když jsem se nedávno dívala na film ČTVRTÝ DRUH. Je to film o únosu lidí mimozemskými civilizacemi. Slyšela jsem od přátel, jak hrozné to je, jak z toho nemohli spát, že mají hrůzu z toho, že by se jim něco takového stalo. Mám s mimozemskými civilizacemi nejednu zkušenost a vím, že si mne “půjčují”. Byla jsem zvědavá, v čem to bude jiné. Kupodivu jsem neměla z filmu špatný pocit ani strach. Uvědomila jsem si, že to, co zde je zfilmováno, se skutečně děje, ale hrůza zde ztvárněná, je v myslích lidí a jejich neschopnosti připustit, že něco takového existuje a něco je jinak, než se oficiálně hlásá a než byli zvyklí. Kdyby nám chtěly mimozemské civilizace ublížit a děsit nás, nevracely by lidi zpět, nemazaly by jim vzpomínky, aby mohli žít v klidu dál. Jejich technologie jsou natolik vyspělé, že kdyby nám chtěli ublížit, tak by je nic, co známe, nezastavilo. Ale oni nechtějí. Ano, zkoumají nás, to je pravda. Jsme jejich výtvor, máme jejich DNA a oni pro nás bývali ve starověku Bohy. Měli technologie, které si prostý pozemšťan neuměl vysvětlit a tak věřil, že tohle dokáže jen Bůh, kterého je třeba uctívat. Od té doby nás čas od času navštěvují, aby sledovali, jak se jejich dílu daří.

Mimozemských ras je mnoho a liší se vzhledem, zájmy i úmysly. Jsou tací, kteří se cítí nadřazení a touží ovládat a manipulovat. Jsou postrachem mnoha civilizacím a reagují pouze na sílu. Strach a slabost protivníka jim dodává odvahu a sklon jít dál a dál. Je však mnohem více takových, kteří vypadají jako my, jsou mírumilovní, moudří, laskaví, chtějí nám pomoci a myslí to s námi dobře. Z mých cest kamsi do vesmíru se vracím nikoli s hrůzou v duši, ale s věděním, které jsem před takovým výletem neměla. I mně mažou vzpomínky na to, kde jsem byla, ale vědomosti mi zůstávají a já vím co jsem nevěděla, jen nevím odkud to vím. Nedávno se mne kamarádka ptala: „A ty nemáš strach?“ Zamyslela jsem se a uvědomila si, že vlastně nemám. Možná proto se mi nic zlého neděje.

Co chci říct, je: “Nebojme se věcí jen proto, že je neznáme”. Ne vše, co neznáme, nám chce ublížit a mnoho strachů je zcela zbytečných, protože se nikdy nenaplní, pokud nejsou tak intenzivní, abychom si přivolali právě to, čeho se bojíme. Naopak, poznávejme, kolem nás je mnoho poselství a pravdivých informací o věcech, o nichž se běžně nemluví, jen je třeba se nebát vidět a slyšet. Nemáme-li strach, věci se budou vyvíjet lépe, ať jsou jakékoli. A mezi námi, to, čeho bychom se měli bát, není mimo Zemi, je to právě tady, na Zemi.

“JÁ SE BOJÍM”, je možná nejčastější věta, kterou slýchám. Lidé ke mně často přichází se slovy “Bojím se, co mi řeknete…neříkejte mi nic špatného…bojím se, co bude dál…tyhle věci mne děsí…nechci to vědět…bojím se, že to nezvládnu…bojím se že…nevěřím astrologii, nevěřím homeopatii, nevěřím na minulé životy… Ptám se: „A máte s tím nějakou osobní zkušenost?“ Nemají a přesto předem nevěří. Říkám jim, že je třeba zdánlivého nepřítele poznat, něco s tím, co se jim nelíbí a co nechtějí zažívat, udělat. Odklonit to, přeprogramovat si to v mysli, postavit se svému strachu čelem, PROSTĚ SE NEBÁT a věci se budou vyvíjet jinak. Není legrační odmítat něco co neznám? Nebylo by lepší to poznat a pak si udělat názor na základě vlastní zkušenosti?

Děti se přirozeně nebojí. Tak je to naučíme, vyjmenujeme jim vše, co se jim může stát a ony uvěří, že vše, co není ověřeno a schváleno, je nebezpečné. Dospějí a svůj seznam strachů a obav si nesou s sebou dál, jen ho doplňují. Jen málokdo ho zpochybní a zamyslí se, proč se vlastně některých věcí bojí. Nestálo by za to, udělat si čas od času inventuru strachů a přehodnostit svůj seznam?

V tom mi byl maličký statečný králíček, jménem Sněženka, velkým učitelem a já se snažím jeho učení předávat dál.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *