Ukázka z knihy UTRÁPENÝM ŽENÁM, KTERÉ SE PTAJÍ "PROČ?"

 

Ti, kdož jsou po letitém manželství opuštěni, mají situaci mnohem těžší. Nejčastěji to jsou ženy kolem padesáti let. Jejich manžel, obvykle movitý podnikatel, si většinou najde mladé děvče, které je okouzleno jeho zralým pohledem, lehce prošedivělými vlasy a finančními možnostmi. Padesátiletý chlapec mívá hezčí kolo než její spolužák a může si dovolit jí koupit více než dva kopečky zmrzliny. Tomu lze těžko odolat. On je okouzlen pohledem na svěží mladé tělo, tomu už vůbec nelze odolat.

Bývalé manželky žily celá léta ve víře, že jejich vztah je navždy a obětovaly mu svůj život. Obvykle takové ženy nemají svou kariéru, nemají často ani práci, pomáhaly ve firmě manželovi, staraly se o jejich dům, vychovávaly děti. Nic se neučily, nestudovaly, nerozvíjely se, nemají koníčky. Pečovaly o sebe do té míry, aby se líbily manželovi, ale tím to většinou končí.

Netuší, jaký je jejich společný majetek, nemají vlastní účet a za dobu trvání manželství vyšly ze cviku, jak se seznamovat a randit. Poptávka po padesátiletých ženách je mizivá. Jejich vyhlídky jsou smutné.

Tradiční model takové situace je, že nic netušící manželce jednoho dne její muž oznámí, že má již nějaký čas vztah s mladou milenkou a ta již je, či chce být, těhotná. On je ještě mladý chlapec a tudíž se cítí být povolán, tuto roli naplnit. Začne se mladistvě oblékat, navštěvovat diskotéky, hubnout a chodit do posilovny. Konečně žije! Své okoukané manželce, obvykle velkoryse nabídne, že jí koupí garsonku, pokud se do ní dobrovolně uklidí, urychleně se vystěhuje z jejich nové vily a podepíše rozvod, protože si tam chce nastěhovat svou novou slečnu.

Když se manželka odváží zapochybovat, zdali je náhrada rozdělení majetku adekvátní, obvykle se dozví, že ona nevlastní nic, vše je psáno na jeho firmu, která je na tom špatně a ona může být ráda, když jí dovolí si odnést kufr.

Snaha o seznámení se s jiným mužem, se u takové ženy nesetkává s valným úspěchem, protože jednak nemá potuchy o své ceně, nemá žádné sebevědomí, neumí se na trhu lásky pohybovat ani orientovat a od doby před dvaceti či třiceti lety, kdy se po jiném muži ohlédla naposledy, se mnohé změnilo.

Tyto ženy mají situaci asi nejtěžší, jsou zvyklé na určitý životní standard a nevěří ve své síly, protože se celý život někdo o ně staral a ony na něj spoléhaly. Navíc hledí, či od společných přátel poslouchají, jak jejich bývalému manželovi rozkvétá život vedle mladé slečny a zatímco on září štěstím, ony nevědí jak, z čeho a proč, žít dál.

Tyto ženy jsou snadnou kořistí pro protřelé milovníky, kteří vycítí bolavé srdce ochotné spočinout tam, kde ho někdo pohladí a pochopí. Samy jsou však ve světě lásky dlouho ztracené. Pokud se stane, že taková žena záhy potká někoho, kdo o ni stojí, snadno sklouzne ke stejnému modelu života a začne se starat tak, jak to dělávala léta předtím, jen v jiném domě, jiné kuchyni a jiné ložnici.

Pokud zůstane opuštěná žena nějaký čas sama, obvykle zjistí, že nic lepšího ji nemohlo potkat.

Zjistí, že děti jsou již velké a její čas je jen její. Nemusí o nikoho pečovat, o nikoho se starat, může cokoli, co chce ona sama. Je to pro ni fascinující zjištění.

Najde si práci, najme si právníka, který pro ni kromě garsonky vymůže i polovinu manželova majetku, takže nakonec je z ní zámožná žena, která si užívá život plnými doušky. Objeví se i mladší milenec, zatímco jejímu manželovi se vedle mladé ženy a malých dětí, zvolna krátí dech.

Jakkoli si zpočátku myslí, že bez něj nemůže žít, večeří i snídá antidepresiva, po krátké době si uvědomí, že byla slepá, hluchá a pitomá, když vedle něj zůstala tolik let a to poslední, co si umí představit je, že by jeho, či jakéhokoli jiného muže, ještě někdy chtěla mít doma.

Někdy nastane úsměvnější verze tohoto modelu, kdy méně movitý padesátiletý mládenec opustí svou manželku a domov, aby se nastěhoval ke své slečně, která ještě bydlí se svými rodiči. Nepřipadá mu divné žít v bytě se slečnou v jejím dívčím pokojíčku a denně potkávat u snídaně a večeře její rodiče, mladší o mnoho let.

Není výjimečný ani nápad si ke své manželce domů, nastěhovat ještě těhotnou přítelkyni, byt je přece z poloviny jeho.

Smutnější verze je, když muž veden penisem a zduřelým testosteronem, opustí svou ženu a malé děti. Není dostatečně spokojen s péči o svého malého Velkého vůdce a tak hledá, kde si dávku spokojenosti doplnit až narazí na slečnu či paní, která má více času či chuti o něj pečovat. Vtakovém případě, kdy narazí na kvalitní uspokojení, nastane zvláštní úkaz-VYMAZÁNÍ MOZKU.

Takový muž je schopen zapomenout jak se jmenuje, kde bydlí, kam patří, kam měl namířeno i to, že má někde děti.

V případě, že nový model ženy není zase tak výkonný, není ani výmaz mozku tak důkladný a muž se snaží udržovat pozice obě. Ostatně doma také občas nějaká akce, vedoucí ke spokojenosti malého Velkého vůdce nastane a také je ve hře značná dávka lenivosti, vše znovu měnit a hlavně prožívat jakékoli nepříjemnosti se změnou bydliště spojené.

Pokud tedy manželka s dětmi doma nezíská podezření, může taková symbióza trvat i několik let, mnohdy ke všeobecné spokojenosti do té doby, než jedné žen dojde trpělivost. Muž obvykle sklon, takovou situaci řešit, nemá.

Pak jsou varianty, kdy si zanedbávaný partner najde doplnění vzrušení jinde, obvykle u stejně postižené protistrany. Oba noví partneři hledají jen doplnění sexu, dále žijí ve svých původních rodinách, kde hrají hru na maminku a na tatínka a přecházejí za tepla z postelí do postelí.

Prožívají adrenalinové situace, mlží, zaplétají se do lží, ale cítí se jako zodpovědní rodiče a milující manželé, kteří by svou rodinu rozhodně neopustili.

Po čase, když vzrušení z paralelního vztahu vyprchá, se vrací i tělem ke své rodině a pokračují

v roli oddaného manžela či manželky, jako by se nic nestalo.

Takových odboček mívají obvykle za život několik, ale mají pocit, že žijí řádně a spořádaně. Nemají odvahu své odbočky přiznat ani sílu od rodiny odejít, ale ani si je odepřít. Na hranici schizofrenie se snaží tedy vybalancovat daný stav, vyhýbat se konfliktu a být zadobře se všemi, kromě své duše, která těžce nese, když člověk něco jiného cítí, něco jiného říká a něco jiného dělá.

Taková osoba zůstane v životě stát na místě, veškeré její síly spolkne vnitřní boj tří koní, ROZUMU, CITU a ČINŮ, kteří táhnou každý jiným směrem. Nic, z čeho by byla jejich duše, která se přišla na Zemi učit, nadšená.

Co si tedy nalháváme, když si slibujeme v den svatby věrnost? Nebylo by na čase přiznat si, jací jako lidstvo jsme a upravit společenská pravidla? Nejsme monogamní a snaha o celoživotní věrnost, vede jen k selhávání a zklamání.